Výuka předmětu Prvouka v 1. - 3. ročníku probíhá jednou týdně ve dvouhodinovém bloku.

K dispozici máme 90 minut, které se snažíme v 1. a 2. ročníku trávit v co největší míře venku.

Možná máte pocit, že děti se venku nic neučí, jen si chodíme po Řeznovicích, někdy pobíháme s měřicím pásmem, jindy s buzolami v ruce anebo s pracovními listy, které jsou na míru ušité dané vycházce. Odpovědět by mohly následující řádky.

Žasnout. To je to nejlepší slovo, které mě napadá pro výuku o přírodě na prvním stupni. Umožnit dětem žasnout nad tím, co všechno se v přírodě děje za zázraky.

V raném předjaří pozorujeme pupeny na probouzejících se keřích a stromech a žasneme nad tím, jaká je v nich ukryta síla. Pozorujeme ptáky na ještě neolistěných stromech a posloucháme jejich zpěv. Podle klíče zkoušíme určovat nám neznámé dřeviny a slibujeme si, že je opět navštívíme, až pokvetou, až budou mít plody.

Pak se příroda probouzí stále víc a my vyšleme do okolí dvě skupiny, každou jiným směrem. Z dětí se stanou lovci, kteří do fotoaparátu zachycují, kde všude se probouzí jaro. Na závěr proběhne prezentace a div ne vědecká konference u počítače s fotkami. A k tomu neustále naše otázky:  Proč? K čemu?  O čem to svědčí? Jak to mají jiní živočichové?  

Přemýšlíme nad tím, co by bylo, kdyby ….  kdyby ode dneška byli všichni zajíci na světě fialoví? „Byli by vidět, dravci by je snadno ulovili!“ „Ne, to není pravda, nikdo by je nelovil, protože na fialovou potravu nejsou zvyklí.“ A dál? „Přemnožili by se“. A dál? „Okusovali by stromky, škodili by na polích“. „Dravci nemají co žrát, vyhynuli by.“  Na tomhle zdánlivě jednoduchém příkladu si vysvětlujeme, jaké nedozírné následky mohou představovat necitlivé zásahy člověka do přírody.

Je teplo, všude už se zelená tráva. Učíme se naslouchat, vnímat přírodu všemi smysly. Voníme ke květinám, k trávě. Všichni se vyzouváme a procházíme se po mechu v lese, v trávě u řeky. Mezitím objevujeme včelín a pozorujeme včely.

Lovíme síťkami vodní živočichy a porovnáváme, co jsme ulovili v rybníce, v našem jezírku a řece. 

Učíme se odpovědnosti, když zasadíme žalud do květináče a čekáme, až nám z něj vyroste malý semenáček dubu. A skupiny, které zalévají, se dočkají. Měříme každý týden a jsem v údivu, jak přibývají centimetry po centimetru. Letní prázdniny se však některým semenáčkům staly osudné, poučení pro všechny. Znovu si povídáme o podmínkách pro život, o tom, co rostliny, živočichové potřebují.

Učíme se spolupráci, když bereme s sebou na vycházku kelímky a sádru. Je po dešti, zablácené cesty už vyschly a zůstaly na nich otisky stop – psích, lidských i ryze technická stopa traktoru. Vodu nabíráme v řece, sádru mícháme klacíky a čekáme, až sádra ztvrdne. Teď přijde zkouška trpělivosti, kdo moc spěchá, má stopu vejpůl.

Obdivujeme pavouky ve třídě, jak jsou nádherní, pozorujeme je pod lupou, hledáme, k jakému motýlovi patří housenka, která zavítala k nám do školy. Přemýšlíme, co s ní bude, vždyť brzy nastává zima. Sledujeme ploštice ruměnice na lípách u školy, už jsme viděli i lišaje smrtihlava. Měříme brouka roháče, pozorujeme stavbu jeho těla, v knížkách hledáme informace o mnohém z toho, co cestou do přírody potkáme. 

V zimě děti ve dvojicích určují stopy divoké zvěře. Bez určovacích klíčů se ven snad už ani nevydáme. Zastavujeme se u hromádky peří na zemi. Co se tady zřejmě stalo?

Pod kameny hledáme drobné živočichy a zase žasneme nad tím, jak čilý je zde život.

A když počasí nedovolí? Jsme ve třídě, učíme se tvořit myšlenkovou mapu, zjišťovat podstatné informace například o ptácích, kteří k nám létají na krmítko. Některé z dětí nám přinese ukázat svého domácího mazlíčka, králíka, morče, křečka, papouška, psa. Pozorujeme, odhadujeme hmotnost, … a hlavně se dozvídáme o nezbytné péči.

A žasneme všichni. Někdy i my dospělí, jak obdivuhodné znalosti někteří z žáků o přírodě mají. Tak jak to opravdu je? Učíme se nebo ne?

Zpracováno podle textu zveřejněného v Ivančickém zpravodaji v listopadu 2010