Mýty ve vzdělávání 2

Vybráno a přepsáno z knihy Mýty ve vzdělávání – autor Jana Nováčková.

Potřeba učit se, porozumět okolí, vyznat se v souvislostech je v nás zakódována přímo geneticky. Nikdo nemusí děti nutit, aby se učily chodit, mluvit, aby se ptaly na nejrůznější věci, jevy, jejich význam a souvislosti. Už dávno před vstupem do školy se naučily spoustu věcí.

Řada lidí považuje „školní“ učení za něco jiného, než je spontánní učení v předškolním věku, a domnívá se, že má jiné zákonitosti. To je ale zásadní omyl.

Děti se rády učí to, co má pro ně smysl

Podstatou učení předškolního dítěte je, že se dozvídá a učí věci, které pro ně mají smysl, a že se to učí způsobem, který je přirozený a respektuje jeho rozumovou úroveň. Předškolnímu dítěti přiznáváme plné právo na to, že je něco ještě nebaví. Respektujeme u něj jak individuální odlišnosti, tak přirozené zrání. Víme, že nutit dítě, aby se učilo plavat, když mu jeho vlastní zralost a zájem zatím velí jen se ve vodě cachtat, většinou vede k odporu a strachu z vody. Proč si tedy myslíme, že zákonitosti a procesy učení jsou po vstupu do školy jiné? Tato mylná domněnka značně přispívá tomu, že se stávající školský systém od svého zavedení v roce 1774 téměř nezměnil.

Odměny a tresty jsou jen náhražkou

Zákonitosti učení jsou jen jedny. Tradiční škola je však neumí respektovat. Stále je prostředím,. Kde přirozené a efektivní učení může probíhat jen velmi omezeně . Proto musí mít, aby se děti vůbec učily, arzenál donucovacích prostředků. Jsou to odměny a tresty, především tedy známkovací systém.

Kdyby byla škola organizována jinak a používala jiné metody výuky, byla by schopna naučit děti v podstatě to, co dnes (pokud bychom si ovšem také nezačali klást otázky i ohledně smysluplnosti toho, co se učí), ale bez donucování a nežádoucích následků.

Pochopení uvolňuje endorfiny

Smysluplnost činnosti je pro člověka velice důležitá. Z výzkumů mozku víme, že pochopení smyslu, souvislostí je „odměňováno“ tím, že se uvolní látky zvané endorfiny a způsobí příjemný pocit. Právě toto je vnitřním hnacím motorem učení. Každý z nás zná ten báječný pocit, který nás zaplaví, když na něco přijdeme, něco pochopíme. Motivuje nás to, abychom pokračovali v činnosti, vraceli se k ní. Nikdo nás k ním nemusí nutit, nepotřebujeme ani žádné další odměny. I naše paměť se řídí převážně individuální smysluplností věcí (co je smysluplné pro jednoho, nemusí být pro druhého). Pokud se do naší paměti nedostane něco „navěky“ drilem (jako básničky, násobilka atd.), pak se z krátkodobé paměti do dlouhodobé přenáší především to, co pro nás má smysl. Určitě by k tomu přispělo, kdyby látka nebyla vyučována izolovaně po předmětech, ale v přirozených souvislostech, kdyby byla více propojena se skutečným životem. Dnes již existují výukové programy, kdy jsou předměty propojené, vyučuje se ve spojení se životem za branami školy (tzv. projektové vyučování, Integrovaná tematická výuka S. Kovalikové aj.).

Učit se nazpaměť bez porozumění je proti přírodě

Učivo může postrádat smysl (a to se děje ve škole dost často) také z důvodu jeho nepřiměřenosti věku dětí. Žáci mu prostě ještě nemohou porozumět, protože přesahuje jejich rozumovou úroveň. Porozumění se tak nahrazuje učením nazpaměť. To děti podstupují jen pod nátlakem. Pokud se brání, prokazují tím ovšem zdravý rozum a pud sebezáchovy, nikoliv vzpurnost a neposlušnost. Většinu toho, co se naučíme zpaměti bez porozumění, jednak velmi rychle zapomeneme, jednak se nám to nepropojuje s jinými znalostmi. Informace trčí kdesi v mozku naprosto izolovaně, bez užitku a pak se většinou vytratí do zapomnění. Jde o plýtvání časem i námahou jak dětí, tak učitelů. Kdybychom žádali něco podobného po dospělých, hovořilo by se o tom, takový postup by byl zpochybňován. Proč ho nezpochybňujeme u dětí? Děti nejsou jiný živočišný druh, platí pro ně tytéž zákonitosti jako pro dospělé!

Učit se lze nejlépe učením druhých

Z toho, co slyšíme, si dlouhodobě zapamatujeme velmi málo (asi 10-15%). Pokud něco vidíme a slyšíme současně, je šance o něco vyšší. Zvyšuje se dál, když můžeme o věci diskutovat, když můžeme sami něco dělat, zkoušet a zažívat. Nejvíce si dlouhodobě zapamatujeme to, co se snažíme naučit druhé (udává se až 90%). Tradiční způsob výuky je však založen na výkladu učitele, na jeho aktivitě a naopak na pasivitě dětí. Člověka napadá kacířská myšlenka, jak by škola byla zařízením pro učení učitelů, a ne dětí.

Rádi se nazýváme národem Komenského, naše škola je však na hony vzdálena jeho myšlenkám. Komenský byl přesvědčen, že donucování do školy nepatří: vyjádřil to heslem Omnia sponte fluant, absit violentia rebus! (Všechno nechť plyne volně, prosto násilí!) Moderní vědecké výzkumy mu dávají za pravdu.

Děti ve škole nepotřebují zábavu a hru, jak se často mylně chápou alternativní přístupy: klíčem ke kvalitnímu učení je zejména smysluplnost, přiměřenost učiva a metod věku, vlastní aktivita dětí, spolupráce a pohoda.